V Bradavicích pošesté - Pozvánka do lesa

XLII. Pozvánka do lesa

„Ještě-že Ron neví, jak zjistit, jestli někdo dýchá, nebo ne,“ říkala právě Hermiona. „Pořádně nás ale vyděsil!“ sjela ho káravým pohledem.
„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“ zeptal se Harry těžce.
„Skoro měsíc, kamaráde,“ odpověděl Ron. „Už jsme se začínali bát, že se snad nikdy neprobudíš...“
Hermiona s Ronem byli na ošetřovně a každý seděl na jedné straně Harryho postele, který se právě probral a pokoušel si vzpomenout, co se vlastně stalo.
„Ginny!“ vyhrkl najednou, když se mu všechno vybavilo.
„Je v pořádku, zachránils ji!“ Ronovy oči zazářily štěstím. „Teď je ve společence. Neví, že ses probral.“
Harry se zvedl z postele a na okamžik se mu zamotala hlava. „Tak půjdeme za ní,“ prohlásil a stoupl si, v ten okamžik však ucítil prudkou bolest v kolenou a nohy mu vypověděly službu.
„Opatrně,“ vyjekl zrzek. „Nemůžeš po svých nohách hned chtít, aby perfektně zvládaly to, co už měsíc nedělaly... Ležel jsi dlouho v té samé poloze, pomalu jsme měli s Hermionou strach, že si proležíš zadek.“
„Pomalu se tak cítím,“ usmál se Harry. Znovu se pokusil udělat krok a zjistil, že už to ani není tak zlé. Začínal se mu vracet cit v nohách a tedy i schopnost pohybu.
Už byl na odchodu, když ho madame Pomfreyová nachytala. „Pane Pottere!“ vypískla, „tak jste se konečně probral! A kam si jako myslíte, že...“
Harry ji však přerušil. „Děkuji za vaši vyčerpávající péči, madame Pomfreyová. Už je mi dobře, vrátím se mezi své kamarády.“ A potom prostě odešel.
„Víš, že je naprosto nemožné, aby normální člověk, co byl měsíc v bezvědomí, dvě minuty po tom, co se probral, odešel pryč?“ konstatovala Hermiona, když kráčeli po chodbě.
„Jo, ale já nejsem normální...“ odpověděl Harry naprdnutě a nevšímal si užaslých pohledů studentů okolo. „A přiznejme si to, nebyl jsem v normálním bezvědomí.“
„To nejspíš ne,“ souhlasila nakonec.
Prolezli portrétem Buclaté dámy a objevili se v přeplněné společenské místnosti. Desítky pohledů nebelvírských studentů se v tu chvíli upíraly jen na něj.
Harry jim nevěnoval nejmenší pozornost, neřešil ani zvědavé pohledy, ani vtíravý šepot a huhlání, které se k němu doneslo. Zamířil ke křeslům u krbu, kde zády k němu seděla jeho úžasná rudovláska. Netoužil teď po ničem jiném, jen po jejím objetí. Cítil totiž, že ona jediná bude rozumět jeho pocitům.
Otočila se právě ve chvíli, když k ní vztahoval ruku. Tvář se jí zkřivila v němý úžas, vyskočila z křesla a vrhla se mu do náruče. Ve stejnou chvíli propukla v tichý pláč.
Harry ji pevně objímal a přál si, aby ji už nikdy nemusel pustit. Když mohl opět cítit vůni jejích vlasů, líbat sladké rty a slyšet tlukot srdce, po jeho těle, do té doby tak studeném, se rozlil hřejivý pocit štěstí a on najednou cítil, že přes to přese všechno má opět pro co žít.
„Děkuju,“ zašeptala mu do ucha. „Vím, že to měl být Sirius…“
„Miluju Tě!“ vydechl v odpověď.
Usedli do křesel, spolu s Ronem a Hermionou a nastalo hrobové ticho. Harry počkal, než se ostatní studenti vrátí k původní činnosti a pak promluvil: „Tak… co se…“
„…stalo mezitím, co jsi byl v bezvědomí?“ dořekla za něj Hermiona a začala se štrachat ve své obří kabele. Po chvíli z ní vytáhla vystřižený článek z Denního věštce a podala ho Harrymu.

ALBUS BRUMBÁL – VELKÝ LHÁŘ PODRUHÉ?


Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, trpí záchranářským komplexem. Pár dní po té, co byl Vy-víte-kdo poražen, veřejně prohlásil, že mír a klid, který se naší zemi konečně po dlouhé době zaslouženě dostal, je jen zástěrkou pro další, mnohem větší, zlo. Cituji: „Lord Voldemort byl sice poražen, ještě před tím však ze samotných pekel pomohl zpět na svět velmi temperamentní dámě, která si říká Mylady. Musím váš však varovat. Její moc se s Voldemortovou nedá srovnat. Je silnější než kdokoliv jiný a porazit se dá velmi těžko, jak, to sám netuším. Jediný, kdo se vyrovná jejím silám a dokonce je i předčí, je Harry Potter. On je naše jediná naděje.“ Brumbál také tvrdí, že jedna z jeho profesorek, konkrétně profesorka Darkneyová, byla zavražděna smrtijedy. My však máme zprávu z důvěryhodného zdroje, že těžce onemocněla a léčí se U svatého Munga. Brumbál je tedy buďto velký blázen, který se nedokáže srovnat s myšlenkou klidného světa, nebo velmi prohnaný muž, který těmito činy chce dosáhnout, aby ho celý svět následoval. Touží snad po moci, jakou míval kdysi sám Vy-víte-kdo? Kdo ale Brumbálovi uvěří? Že by snad Harry Potter, který, k úžasu všech, nebyl Vyvoleným? Je toto snad jen fraška, aby byl Harry Potter dále pokládán za hrdinu?
Sláva Nevillu Longbottomovi!
Rita Holoubková

„Koukám, že Rita se dostala k seriózní novinařině!“ odfrkl si Harry posměšně.
„Problém je v tom,“ začala Hermiona, „že ministerstvo se chová tak, jako by se doopravdy nic nedělo. A Denní Věštec také nic jiného nepíše. Takže...“ na okamžik se zarazila. „Zajímalo by nás, jestli se ministerstvo snaží smrtijedy po Voldemortovi pochytat, nebo nedělá vůbec nic. Přitom ale každou chvíli slyšíme o nějakých zmizeních a jsem si jistá, že ti dotyční rozhodně nejeli na žádnou dovolenou, ani netrpí žádnou vzácnou nemocí, jak Věštec tvrdí. Krátce po Jeho porážce zmizela profesorka Darkneyová, prý těžce onemocněla a proto už nebudeme mít hodiny sexuální výchovy, protože za ní není náhrada. Brumbál pak ale veřejně prohlásil, že byla zavražděna smrtijedy, když ji přistihli, jak pro něj špehovala. Proto jsme měli hodiny tak málo. Byla bystrozorka a měla nás chránit, o sexuální výchovu vůbec nešlo. Brumbál pak také znovu opakoval to, co prohlásil ve Věštci, že se prý objevilo nové zlo. Jak jsi se dočetl, všichni ho teď mají za blázna. Po pravdě, nemyslíme si s Ronem,“ a kradmo na něj pohlédla, „že by Brumbál byl blázen, ale tak nějak nevíme, co si o tom myslet,“ dokončila svůj monolog a napjatě se podívala na Harryho, který se právě snažil vstřebat všechny nově nabyté informace. Když nic neříkal, nedočkavě dodala: „Co si o tom myslíš ty, Harry?“
Harry však neodpověděl. Vlastně ji ani nevnímal. Jeho mozek už pracoval na plné obrátky a spojoval chybějící články v děsivou souvislost. I když se mu to příčilo, musel přiznat, že Brumbál mluvil pravdu. Všechno do sebe zapadalo. Mylady...
„Harry?“ přetrhla Hermiona jeho myšlenky.
„Brumbál má pravdu,“ odpověděl potichu a opatrně volil slova. „Ministerstvo nic nedělá, protože je pod vlivem smrtijedů, stejně tak i Denní věštec. Ta zmizení nemají s dovolenou rozhodně nic společného. Za to může Lady Dark a hlavně Mylady – to nové zlo, jak říkal Brumbál.“
A tak jim Harry vylíčil vše, co se odehrálo u Brumbála v pracovně, i to, co si sám dal dohromady.
„Ale, tvrdí to Brumbál,“ špitla Hermiona. „Chci říct, kde je důkaz?“
„Vím, že by sis přála, aby bylo po všem,“ odpověděl konejšivě, „ale tohle jsou důkazy,“ a ukázal na útržek Denního věštce.
„Takže, Ty-víš-kým to jen začalo...“ konstatoval Ron.
„Ale,“ zalykala se Hermiona, „jak máš porazit někoho, o kom vůbec nic nevíš? Voldemorta jsi alespoň znal, jenže Mylady je někdo úplně nový, nic o ní nevíme! To Brumbála nenapadlo?“
„Ne, zjevně ne. Říká, že beze mne jsme všichni ztraceni. Takže vlastně nemám na výběr. Nehodlám se dívat, jak...“
„Nedovolím ti, abys znovu odešel,“ promluvila Ginny poprvé od chvíle, kdy se usadili do křesel a začali tuto debatu.
„Já teď také nikam neodcházím, lásko,“ uklidnil ji Harry. „Sám ani nevím, kam bych měl...“

Uběhl duben, přišel den zamilovaných. Všechno kvetlo, vzduchem se linula příjemná vůně šeříků, ptáci vesele zpívali a po bradavických pozemcích se zamilovaně procházely různé dvojice studentů. Prostě den na procházku jako stvořený. Harry, Ginny, Ron a Hermiona leželi u jezera, každý zabaven svou činností. Ginny s Hermionou se učily. Zkoušky se blížily a obě dívky nechtěly nic nechat náhodě. Ron se zabýval cupováním kolem rostoucí trávy na miniaturní kousky, což mu v tu chvíli přišlo velice důležité.
„Měl by ses už učit na OVCE,“ rýpla si Hermiona ten den snad už popáté.
„Vždyť jo,“ ucedil zrzek. „Teď mám ale práci!“
„Velmi důležitou!“ procedila skrz zuby. „Proč nejsi jako tvoje sestra? Ta je zodpovědná. Ví, že NKÚ jsou důležité zkoušky a tak...“
Harry byl pohroužen do svých vlastních myšlenek, takže jejich obvyklé hádky šly úplně mimo něj. Trvalo docela dlouho, než se Ginny dokázala smířit s tím, že už není těhotná. Byla sice mladá, mateřská láska se u ní však stihla projevit a tak to ze začátku hodně těžko nesla. Mrzelo ho, že tenkrát přišel pozdě. Vinil sám sebe za tu ztrátu, protože kdyby si třeba jen o chvíli pospíšil, mohlo být všechno jinak… Když si měl ale vybrat, koho zachrání, chtěl zpět svoji rudovlásku. A život mohl zachránit jen jeden.
Co ho ale trápilo nejvíc byla nová skutečnost, že nebyl volný. Doufal, že až se vrátí zpět do Bradavic, porazí Voldemorta a pak bude mít konečně zasloužený klid. Jenže to se nestalo. Sice byl rád, že to všechno, pro co tolik trpěl, se nestalo zbytečně a mělo svůj smysl, už byl ale unavený a nebavilo ho se pořád strachovat, kdo bude další, koho mohl zachránit. Navíc, uběhl celý měsíc od doby, co se probral a ještě s tím nic neudělal. Co měl ale dělat? Nechápal, na co Brumbál čekal.
Nakvašeně popadl kamínek ležící jen kousek od něj a mrštil jím do jezera. Následoval hlasitý výbuch, při kterém sebou všichni trhli. Jezerní voda je všechny zmáčela do morku kostí a dokonce jim darovala i nějaké vodní živočichy.
„Svačina!“ usmál se Ron, vzal rybu, co mu přistála v klíně a hodil ji zpět do vody. „Kdes vzal, prosím tě, granát?“
„To nebyl žádnej granát. A házet tu rybu zpátky bylo myslím zbytečné,“ konstatoval při pohledu na rybu vznášející se na hladině hřbetem dolů.
„Zabils rybu!“ vypískla Hermiona.
„Omyl,“ opravil ji Ron. „Zabil rybu kamenem. To je výkon!“
„A ne jen jednu,“ dodal Harry, když se okolo nich pořádně rozhlédl.
„Vysvětli mi ale, jak mohl malý kamínek způsobit takovýhle výbuch?“
„Nedokázal jsem se ovládnout… prostě jsem se naštval,“ vrhl na Hermionu omluvný pohled.
„Naštval? Jen tak najednou?“ nechápal Ron.
„Ano, Ronalde!“ vyštěkla Hermiona. „Harry prostě jen tak seděl na trávě, koukal už asi hodinu nepřítomně do blba a pak se z ničeho nic najednou naštval. Kdybys neničil zdejší okrasu, tak by tvoje pozorovací střevo tolik netrpělo!“
„Pozorovací střevo?“ vyprskla Ginny smíchy.
„No talent určitě ne,“ vysvětlila Hermiona s úsměvem.
„Tlustý, tenký nebo slepý?“ zajímal se Ron.
„Ó, ty vůbec víš, že něco takového je?“ neudržela se Hermiona.
„Jo, to by ses divila, kolik já toho vím!“
„No to se teda divím!“
Harry s Ginny po sobě koukli a bylo jim ihned jasné, co si ten druhý myslí. Zatímco jejich vztah byl krásně harmonický, Ron s Hermionou byli jak na horské dráze. Chvíli přemýšlel, jestli by pro ně nemohl něco udělat, když...
Za deset minut v Zapovězeném lese!
Harry sebou prudce škubl, jak se lekl. „Promiň, Rone. Říkal jsi něco?“
„Co, já? Nevidíš snad, že obhajuju svoje střeva?“
Harry se nechápavě rozhlédl. Očima zabrousil k Zapovězenému lesu a srdce se mu na okamžik zastavilo. Na chvíli mezi stromy zahlédl postavu s černou kápí, pak ale zmizela kdesi hlouběji v lese.
Okamžitě pevně uzavřel svou mysl a potichu zanadával, že byl tak málo opatrný.
Nepochyboval o tom, že ten, koho viděl, byl jeden ze smrtijedů. Nemusel dlouho přemýšlet a věděl, co udělá. Vyskočil na nohy a vytáhl hůlku s úmyslem zamířit za ním.
„Kam jdeš?“ zeptala se Ginny okamžitě.
„Já jen, chci si odskočit.“
Ginny pozvedla obočí. „S hůlkou?“ To už začali poslouchat i Ron s Hermionou a konečně se tak přestali hádat.
„Nemůžu si snad…“
„Harry Jamesi Pottere, já nejsem hloupá a…“
„No tak jo!“ Harry neměl náladu se hádat a věděl, že by ji stejně nepřesvědčil. Na to ho znala až moc dobře.
„Právě se mi jeden smrtijed vloupal do hlavy a chce se se mnou za deset minut sejít v Zapovězeném lese, tak tam jdu!“
Jeho odpověď je naprosto šokovala. Nečekal samozřejmě, že by to bylo jinak. A také nečekal, že by jeho kamarádi zůstali jen tak v klidu sedět a pokračovali v činnosti.
„Jdu s tebou!“ vyskočil Ron okamžitě na nohy.
„Já taky!“ vyhrkly Ginny s Hermionou unisono a taky se postavily.
„Jak jinak,“ usmál se Harry. Za těch šest let, co je znal, věděl, že nemělo cenu je přemlouvat o opaku. „Tak jdeme!“

41. Kapitola || 43. Kapitola

Pomstu slaví nepřítelPozvánka do lesaZmrtvýchvstáníKrvavé výkupnéVelký omylJen dvě slova Zkouška života a smrti Slzy neštěstí milovaných lidíZačátek konceAť se stane cokolivHrajeme za Harryho… Na prahu všeho Život jde dál i bez Harryho…Naděje lidstva odchází... Věštba paní profesorkyŠtěstí v neštěstíPlán NepříteleStará pověst – 2. částStará pověst – 1. částŠťastné a veselé, strejdoVztahy se prohlubujíObrana proti černé magiiLektvar životaČas letíDokonalé souzněníZkouška schopnosti – 2. část Zkouška schopnosti – 1. částNebudeš šťastnáČerný spojenecVečerní návštěvaV nejistotěPříšerný denBradaviceDo Bradavic Expres pro opozdilce Dva?U svatého Munga Do Příčné a zpátky Ze zimy do teplaZáchranný pěšákEscape from AzkabanNečekaná návštěvaŠpatné vzpomínky